Když jste na expedici v jihoamerickém pralese a nad hlavou vám s příšerným řevem prolétne obří papoušek Ara, nejspíš se leknete. Tak nějak to ale k tomu místu patří.
V českém nákupním centru vás taková událost zcela vykolejí. O to víc, když se uřvaný papoušek, který je na svobodě zjevně ilegálně, usadí v Albertu nad regálem s pečivem a celému obchodu na plné pecky hlásí, že teď je králem nákupáku on a jeho pronásledovatelky ze zverimexu si na něj jen tak nepřijdou. Když už se mu při krmení podařilo z klece uletět, rozhodně se tam dobrovolně vracet nehodlá.
Odlovit uprchlého papouška bez anestezie bylo v plném obchodním centru nemožné, a tak zavolali mně. Věděli, že mám anestetickou foukačku, a mohu jim tedy pomoci. Váhala jsem. Hlavně proto, že papoušci jsou opravdu křehcí a uspávání je pro ně vysoce rizikové. Když už se uspávají, pak ideálně inhalačně. Jenomže tady nešlo o nemocného papouška na operačním stole, ale o obrovskou aru uprostřed supermarketu plného lidí. Jiná volba než foukací anestezie nebyla.
Vzala jsem si tedy foukačku, naplnila střelu a pro jistotu připravila i injekční stříkačku, kdybychom se náhodou dostali tak blízko, že bych dokázala píchnout anestezii z ruky.
„Potřebuju ho do něčeho chytit. Máte nějakou síť?“ rozhlížela jsem se po obchodě a úkolovala prodavačky.
„Jedině síťku na rybičky.“
Jedna z nich vyndala z regálu tyčku, na jejímž konci byla síťka, do které by se stěží vešla papouškova hlava.
„Dejte ji sem, lepší než nic,“ zavelela jsem se smíchem a vyrazila na lov.
Na pomoc mi kromě prodavaček přijeli i místní hasiči a akci samozřejmě přihlíželo i velice početné publikum. Papoušek si spokojeně seděl nad regály s jídlem a zvědavě nás pozoroval. Byl tak vysoko, že dosáhnout na něj ze země či štaflí prostě nešlo. Přivolali jsme tedy místní plošinu. Byla malá a opravdu velmi nestabilní.
„Zlaté lezení po skalách,“ povzdechla jsem si a přemýšlela, jestli spíš spadnu já, anebo rovnou celá plošina.
Vyjeli jsme do výšky nějakých čtyř metrů, až k papouškovi, který stále klidně seděl a soustředěně mě sledoval. A já, když jsem se rozhlédla po prostoru, jsem hned věděla, že na foukačku nedojde.
Vzhledem k množství přihlížejících jsem nemohla riskovat, že se zbloudilá střela do někoho z nich zapíchne. Připravila jsem tedy síťku, napřáhla se, a… papoušek se na mě podíval s výrazem naprostého pohrdání, roztáhl křídla a přelétl o malý kousek dál. Tak akorát, aby mě naštval. Dav zákazníků pode mnou se mezitím rozrostl, lidé mi fandili, smáli se a samozřejmě většina z nich celé představení točila a fotila na mobily.
Zkusila jsem Kajínka stejným způsobem odlovit ještě dvakrát. Čtvrté kolo hry jsem už absolvovat odmítla a rozhodla se chytit uprchlíka vlastníma rukama. Nepodařilo se. Roztáhl křídla a frr do světlíku úplně pod střechou. Tam uvízl a byl už tak rozčílený, že se nedokázal dostat ven.
Vybaveni dekou, kterou jsme přes něj plánovali přehodit, jsme tedy vyrazili za ním. Já, pamatujíc si z vysoké školy mnoho historek o tom, jak papoušci snadno a rádi ucvakávají prsty, jsem si ještě od hasičů vypůjčila zásahové rukavice.
Kajínek si na nás pěkně počkal. Dost dlouho totiž trvalo, než jsme na střechu vyšplhali a pak opatrně prošli po vyznačených pochozích zónách, aby se pod námi nepropadla. Konečně jsme našli ten správný světlík a přehodili přes něj deku. Hasiči poctivě hlídali její okraje a zlehka nadzvedli poklop tak, abych na papouška dosáhla. Jenomže v momentě, kdy jsem napřáhla ruce, na mě papoušek hodil tentýž pohrdavý pohled, a ačkoliv se předtím zdálo, že je ve světlíku navždy uvězněn a bez pomoci se ven nedostane, jakoby nic slétl zpátky mezi regály. Byla jsem už úplně vyčerpaná. Bylo to marné. Tady jsem zkrátka pomoci nemohla, další pokusy neměly smysl. Začala jsem balit věci, vrátila prodavačkám síťku na rybičky a před davem přihlížejících se s pocitem prohry rozloučila s hasiči. Že já se do téhle akce vůbec pouštěla! Jestli mi to stálo za to, honilo se mi hlavou celou cestu zpátky…
A papoušek Kajínek? Po nákupním centru si svobodně létal až do večera. Když veškerý ruch utichl a prodejny zavřely, všichni zaměstnanci se spojili, z oddělení domácího textilu vzali obrovskou záclonu a počkali si, až papoušek usedne blíž k zemi. Pak se jim podařilo ho do ní skutečně chytit.
Druhý den jsem se na Kajínka jela podívat. Naštvaně seděl v kleci a tvářil se, že nenávidí celý svět. Pak si ho někdo koupil, a příběh má tedy šťastný konec. A já už nikdy nezapomenu na pohled papouška, který přesně věděl, jak si ze mě udělat blázna. A tajně doufám, že v roli lovce Pampaliniho nekoluji nikde na YouTube či sociálních sítích.
